ŽSV I. St. Město p/Sn. - TO StM S 30 Potok

Součástí jednotlivých podúseků byla i výstavba objektů lehkého opevnění – tzv. „ Řopíků“ ( podle zkratky ŘOP). Tato lehká opevnění (LO) doplňovala týlovou stranu těžkého opevnění. V  tomto rozestavění se československé opevnění lišilo od filosofie francouzského opevnění, kde linie lehkého opevnění byla mírně předsunuta před těžká opevnění (TO). Taktika Československé armády spočívala v  tom, že objekty TO značně naruší a zdecimují útočící vojska s  technikou a LO je pak již budou moci svými pěchotními zbraněmi snadněji zastavit. Bohužel historie nedovolila ani jednu z  těchto teorií ověřit v  praxi a tak prokázat jejich jednotlivé klady a zápory.

Výstavba úseku 1/I, jak již bylo uvedeno, byla zadána 5. 5. 1938 pražské firmě „ Ing. Jan Bořkovec“ za celkovou částku cca 15,5 mil Kč a výstavba úseku 2/I byla zadána 5. 5. 1938 pražské firmě „ Ing. Jan Matoušek“ za celkovou částku cca 18,7 mil Kč. Velitel ŽSV I. byl zodpovědný spolu se svým štábem za kontrolu výstavby, kontrolu kvality prací, případně za úpravy jednotlivých projektů TO podle situace přímo na staveništi ( např. StM – S  30 „ Potok“ , jehož  stavební výkresy se liší od skutečné podoby objektu  ).  Vzhledem k  událostem v  Evropě byly stavebně dokončeny pouze sruby 30, 31a, 31b, srub 28 měl vybetonovanou základovou desku se studnou a srub 23, 24, 27, 29 měl provedeny výkopové práce. ( ještě dnes jsou v  terénu k  vidění). U ostatních srubů v  úseku 1/I nebyly žádné stavební práce zahájeny. U úseku 2/I byly vybudovány sruby StM 32, 33, 34, u 35, 36 a 40 měly vybetonovanou základovou desku, u 39, 40 a 43 byly zahájeny výkopové práce. U srubu 37 byl pouze vývrt studny. Na poslední srub 38 už nezbyl čas. Každý srub TO byl vlastně originál. Jeho projektanti vše kreslili podle taktických potřeb, podle povahy terénu. Sruby byly konstruovány v  několika stupních odolnosti. Odolnost    „ Arabská 1 a 2“ Římská I až IV“ ( tedy šest stupňů odolnosti, přičemž první dva stupně odolnosti byly označovány arabskými číslicemi 1 a 2  ( odtud název " Arab"   ). Ty měly nejslabší stěny a konstrukční zjednodušení jako je např. průlez do spodního patra namísto schodiště ). Běžná odolnost pro TO byla „ Římská II“ . Na Staroměstsku se ale setkáváme pouze se třemi stupni   odolností „ Arabská 2“ a „ Říman II a III“ . U objektu těžkého opevnění (TO), souhrnně označovaných názvem „ srub“ , není možné tak přesně rozdělit jednotlivé typy, jak je tomu u lehkých objektů (LO). Dělení je možné do skupin z  více hledisek. Dle výzbroje a účelu jsou to sruby pěchotní, dělostřelecké, vchodové, minometné apod. Dle stavebního řešení a počtu střeleckých místností se objekty dělí na jednostranné a oboustranné (pravé, levé, výjimečně pro čelní palbu). Pokud to vyžadoval tvar terénu nebo bezpečnostní důvody, mohla být jedna, nebo i obě střelecké místnosti nahrazeny pancéřovou kopulí různého typu. Sruby patřící do sestavy tvrze, jsou tvrzové, ostatní jsou samostatné (izolované). Dělit objekty můžeme i dle počtu navržených pancéřových zvonů nebo kopulí za objekty jedno - až čtyřzvonové. V  několika málo případech se počítalo s  osazením otočné kulometné věže, u tvrzí byly plánovány i další typy věží. Dalším kritériem pro dělení TO byl počet pater. Naprostá většina srubů má patra dvě, jednopatrové objekty byly stavěny pouze v  místech s  vysokou hladinou podzemní vody. Jednopatrové objekty nebyly příliš výhodné pro značnou plošnost velikosti srubu. Vyskytují se u Odry, Divoké Orlice a Metuje.

Další stupně označené římskými číslicemi I až IV (odtud označení „ říman“ ), byly co se týče síly stěn věrnou kopií francouzských vzorů. V  prudkých svazích můžeme nalézt příčně a podélně stupněné objekty, jejichž konstrukce byla náročnější než u objektů budovaných v  rovině. Každý objekt TO byl konstruován přesně dle terénu a úkolů, které měl plnit, takže nenalézáme ani dva objekty naprosto shodné. Až teprve ke konci projekčních prací, kdy už existoval početný katalog projektů mnoha variant, bylo možno projekty použít opakovaně, jen s  menšími úpravami. Konstrukce byla prováděna dle „ Dat pro konstrukci objektů stálého opevnění“ ( ty existovaly jen v  sedmdesáti velmi přísně evidovaných exemplářích ). Zjednodušeně lze říci, že se jednalo o jakousi stavebnici, ze které na základě typizovaných prvků vznikaly netypizované objekty. Přestože naši projektanti TO měli představy o řešení objektů z  Maginotovy linie ( Francie ) a první konstrukční výkresy je poměrně kopírovaly, postupně vznikaly normy pro naše TO. Byly určeny minimální rozměry jednotlivých místností srubu pro danou výzbroj, prostory pro agregát, filtroventilaci, ubikace, spojení, sklady munice, sociální zařízení apod. Z  těchto rozměrů se potom vycházelo při kreslení výkresů. Každý srub plnil svoji taktickou roli a tomu byla také přizpůsobena výzbroj srubu. Té potom muselo odpovídat zázemí srubu, od skladů munice až po ubikace mužstva. Z  těchto norem potom projektanti vyprojektovali konečnou podobu TO, která přesně odpovídala úkolům srubu. Proto ani jeden srub nebyl shodný až na Jižní Moravu, které kopírovaly své vzory na severní hranice. Střílny všech zbraní objektu byly konstruovány specielně pro každý typ zbraně. Byly minimálních rozměrů, tvořil je ocelolitinový materiál. Směrem ven se stupňovitě rozšiřovaly, takzvané ozuby střílen měly zabránit vniknutí projektilu do objektu při zásahu vlastní střílny. Vlastní otvor střílny byl co nejmenší, zbraně byly uloženy do specielních lafet tak, že malým otvorem ve střílně vyčnívala pouze ústí hlavní a záměrných dalekohledů. Zbraně, případně jejich hlavně, ale také části optiky byly snadno a rychle vyměnitelné ( v  každém objektu byly uloženy záložní komplety i náhradní hlavně ke všem zbraním ). Přímé ostřelování střílen z  předpolí linie TO znemožňovala prodloužená čelní stěna, jejíž ochranná křídla ( tzv. „ uši“ ) vystupovala z  půdorysu objektu a zastiňovala celou boční stěnu s  hlavními střílnami. Ze strany od nepřítele byla čelní stěna kryta 4m silnou ( resp. 3m ) vrstvou skládaného lomového kamene, jež měla tlumit účinky zásahů dělostřeleckých      granátů. Tato vrstva byla vysvahována hliněným záhozem, u paty objektu až 20 m silným, který byl stejně jako vrstvička zeminy na stropě osetý trávou a plnil tak úlohu maskování. Pokud by útočník chtěl ohrozit hlavní střílny, byl nucen vstoupit do palebného vějíře zbraní objektů a jeho sousedů.   Proti strmě padajícím střelám moždířů, houfnic, minometů a proti leteckým pumám byly střílny a vchod pěchotního srubu chráněny prodlouženou částí stropu objektu tzv. " krakorcem" . Pod hlavními střílnami objektu byl vybetonován ochranný příkop (tzv.“ diamantový příkop“ ). Příkop měl zamezit zasypání střílen zeminou při odstřelování, měl také znemožnit přilnutí nepřátelských ženistů těsně ke zdi objektu a tím i ohrožení střílen náložemi nebo oslepením. Do diamantového přík opu, stejně jako do hluchých nepostřelovaných prostorů u týlových stěn vyúsťovaly tzv. „ granátové skluzy“ . Šlo o ocelovou trubku, zabetonovanou pod úhlem 35 až 45 stupňů do stěny srubu a opatřenou na vnitřním konci, který se nachází ve střelecké místnosti nebo chodbě objektů, odklopným uzávěrem. Tímto zařízením bylo možné spouštět ruční granáty do míst nezasažitelných ostatními zbraněmi. Do diamantových příkopů vyúsťovaly odpadní roury od závěrů hlavních zbraní. Ty odváděly vystřílené nábojnice a část plynů po shoření střelného prachu, čímž byl vyřešen úklid nábojnic uvnitř objektu a odstraněno nebezpečí zamoření střeleckých místností jedovatými plyny z  nábojnic. Nejčastěji používaným typem objektu byl samostatný oboustranný pěchotní srub, ve II. odolnosti. Jeho obvyklá výzbroj byla tvořena tzv. smíšenou zbraní – protitankový kanón vz. 36 ( 4cm kanón spřažený s  těžkým kulometem vz. 37 – zbraň označována jako L1). Do palebné přehrady srubu působily též zbraně z  pancéřových zvonů. Ochrany vstupu a střílen zabezpečovaly kulomety vz. 26 (zbraň N). Výzbroj objektu byla závislá na taktických úkolech, konfiguraci okolního terénu a byla tvořena různými kombinacemi zbraní. Vchod do objektu byl tvořen zalomenou chodbou, která již sama o sobě zabraňovala přímé střelbě dovnitř srubu. Ve všech pevnostních stavbách byla vstupní chodba uzavřena z  vnější strany mřížovými dveřmi. Za zalomením chodby, byly ocelové silnostěnné dveře se střílnou, které byly plynotěsné a podle řešení vchodu 15 – 30 mm silné. Další dveře uzavíraly tento prostor před samostatným vstupem do objektu a vytvářely tzv. prostor označovaný SAS. Horní patro objektu obsahovalo zpravidla střelecké místnosti, stanoviště velitele a telefonisty, pohotovostní zásobu munice, část ubikací, nádrže na vodu atd.

Dolní patro obsahovalo především strojovnu, filtrovnu, sklad proviantu, munice, ubikace mužstva, sklad pohonných hmot, místnost zemní telegrafie, WC, umývárnu, sklad nářadí , granátů a osvětlovacích raket.

Každý objekt měl vlastní vrtanou nebo kopanou studnu, která byla vždy vyhloubena ještě před vlastní stavbou objektu. Jednotlivé místnosti byly od sebe oddělovány cihlovými příčkami 15 nebo 30cm silnými. Poslední vrstva cihel byla v  horním patře (ojediněle i dolním) nahrazena vrstvou korku a asfaltem, čímž bylo zabráněno přenosu chvění stropní desky při ostřelování na příčky a tím znemožněno jejich případné praskání. Jako pružná ochranná vrstva, zabraňující odlétání odštěpků betonu při odstřelování, byla použita drátěná síťovina, mřížovina nebo obložení ocelovým plechem . Dle situování vnitřních prostor a jejich určení se volil druh ochranné vrstvy. Ta pak byla vkládána při betonáži k  vnitřnímu líci stěn.

V  prostorách srubu byla rozvedena instalace elektřiny a vody. Rozhodujícím byl přívod čerstvého vzduchu. Vzduch nasávaný za vchodovou mříží byl pomocí ventilátoru hnán do filtrovny přes ohřívač, využívající teplo z  chlazení motoru agregátu. Při tzv. „ plynovém provozu“ kdy probíhalo nasávání zamořeného vzduchu z  okolí objektu, procházel vzduch místo ohřívačem protidýmovými a protiplynovými filtry. Teprve potom byl vháněn potrubím do jednotlivých místností srubu.

Množství vzduchu přiváděné do jednotlivých místností mohlo být regulováno. Mírný přetlak, který byl uvnitř srubu vytvářen, znemožňoval zamoření objektu bojovými otravnými látkami, vniknuvšími především střílnovými otvory, které nebylo možno zcela utěsnit. Jedovaté zplodiny vzniklé při střelbě ze zvonů, byly odsávány samostatnými exhaustory na ruční nebo motorický pohon a odváděny mimo objekt.

Elektrickou energii ve srubu zabezpečovala elektrocentrála. Zpravidla měla výkon cca 8 kW a sloužila k pohonu nasávacích ventilátorů, které hnaly venkovní vzduch do filtrů k vyčištění a následně k rozvodu po jednotlivých místnostech srubu. Další funkce bylo zabezpečení osvětlení. Odpadní teplo  ( z chladiče motoru ) se využívalo ve výměníku a tak nepatrně ohřívalo vzduch v objektu. Bylo to velmi neúčinné a po delším provozu elektrocentrály se teplota vzduchu v objektu zvýšila o 1° C. Elektrocentrála se směla použít jen pro bojovou činnost. V ostatních případech se svítilo petrolejkami a svíčkami.

Objekt byl budován tak, aby byl soběstačný po určitou dobu. Jak z hlediska množství střeliva, náhradních součastek zbraní, zdravotnického zabezpečení, vody a stravy. Předpokládala se doba až cca do 2 - 3 týdnů bez vnějšího zásobování. Za normálního stavu 1/2 osazenstva srubu odpočivala a druhá se věnovala udržbě a nácvikům vedení bojové činosti. V případě boje byly do vedení bojové činnosti  zapojeni všichni.

Sruby byly vybaveny telefonem pro spojení s okolními sruby a velitelstvím.  Telefonní vedení bylo zakopáno až 4 m hluboko v zemi, aby odolávalo co nejvíce dopadům nepřátelských granátů a nedošlo k jeho přerušení. Pokud ale došlo, bylo ve srubu ještě stanoviště zemní telegrafie. Toto spojení využívalo šíření elektromagnetického vlnění v zemi a mělo spolehlivý  dosah vždy do sousedních srubů. Ty pak mohly telefonicky informovat další sruby, případně velení.

Okolo srubu byly vybudovány překážky. Tam, kde byl předpoklad použití obrněné techniky, aut a jiných dopravních prostředků, byly vybudovány protitankové příkopy a další težké překážky. V terénu, kde se nepředpokládalo použití dopravní a pancéřové techniky, byl překážkový systém jednodušší  a sloužil hlavně proti nepřátelské pěchotě.

Sruby TO byly rozmisťovány tak v terénu, aby každý srub měl vizuelní kontakt se sousedním srubem na každou stranu. To bylo výhodné při obraně, neboť kdyby nepřítel proniknul přes překážky k sousednímu srubu, mohl jej další srub postřelovat, aniž ohrozil samotný srub střelbou svých zbraní  a likvidovat tak dotírajícího nepřítele.

Prameny: Československá zeď (1993), Československé opevnění 1935-38, Val na obranu republiky (2005), Těžké opevnění v úseku " ŽSV I - Staré Město pod Sněžníkem (2002)